Rozhovor
Jsem ráda mezi mladými…
Dnes jsem se sklonila k odsouvacímu okénku, nikoliv abych se snažila vymyslet si inteligentní omluvu na absenci své vstupní karty, ale abych oslovila jednu z tváří AG, paní Koutnou, a položila jí pár otázek.
Obvykle ji pouze v rychlosti mineme a pokaždé s pocitem úlevy. Ať už jdeme směrem dovnitř, pak průchod bez problémů znamená, že přicházíme včas, či směrem ven, v tom případě cítíme nepopsatelnou radost, že školu opouštíme. Jistě, mluvím o vrátnici.
„Dobrý den, paní Koutná. Máte na mě okamžik? Ráda bych vám položila pár otázek.“
„Čas mám, ale aby si Vladimír zase o mně nepřečetl nějaké články. Jako posledně, kdy došel a říká:„Mami, že jsi odpovídala na anketu o štěstí? Jedna odpověď je prostě tvoje.“ Já to zapřela, protože jsem na to úplně zapomněla. To je ta dobrá stránka špatné paměti. Potom jsem ho potkala na obědě a on říkal, že by byl úplně v šoku, kdyby se spletl a nepoznal vlastní matku.“
„Jak dlouho již pracujete na AG?“
„Jsem tu šestý rok.“
„Máte to tu ráda?“
„Jsem v důchodě, a tak jsem ráda mezi mladými.“
„Co tu během vyučování děláte? Pletete?“
„Ne, nepletu. Sledujeme kamery, takže máme z první ruky, kdo a kde se s kým líbá, co se kde děje. Kdo není ve vyučování. (šibalský smích) Jinak to tu není tak klidné. Lidé přichází, volají…“
„Máte nějaké kuriózní zážitky?“
„No jistě, spousty. Například mladou paní Juráskovou jsem již několikrát nutila ukazovat kartičku. Po mé výzvě: „A slečno, pro vás to neplatí, ukazovat kartičku?“ odpověděla tiše:„No víte, já tu učím.“ Nebo nová tělocvikářka. Ještě k tomu nosila v zimě takového kulicha a poté, co jsem se na ni několikrát vrhla, už si ho raději sundávala u dveří, abych ji poznala. (smích) Ale teď jsem ji viděla, měla rozpuštěné vlasy a nepoznala bych ji… No jo, ona když tam v té tělocvičně skáče, nemůže mít rozpuštěné vlasy…“
„To si musíte pamatovat spoustu tváří?“
„Spíš problémové lidi. Některých, když dojdou něco vrátit, se někdy ptám: „A vy jste studentka?“ „Jistě, už čtyři roky,“ zní někdy odpověď. Nebo si studenti změní účes a už zase nevím.“
„A stalo se vám někdy, že jste nechali puštěný pověstný mikrofon školního rozhlasu?“
„No jistě. Spíš děvčata, která dělala budíčky. Potom se do éteru dostaly informace, které my přetřásáme a češeme…“
„Jak byste porovnala studenty před šesti lety a dnes? Myslíte si, že jsme více vynalézaví či naopak?“
„Dnes jsou studenti ukázněnější, ačkoliv není vždy příjemné sledovat ty obličeje při ukazování kartiček.“
„Nevadí vám pracovat v blízkém kontaktu se synem a snachou?“
„Nevadí. Ale je pravda, že kdybych byla ještě v produktivním věku, nechtěla bych to. Vladimír často kritizuje moje potýkání se s hlášením. Když byl mladší a řekla jsem ticho, bylo ticho. Dnes už to samozřejmě neplatí. Ale jsem důchodkyně a pokud by se mi to tu přejedlo, můžu kdykoliv odejít, což je možnost, která mi to tu zpříjemňuje. Můžu, ale nemusím.“
„Děkuji vám za rozhovor a přeji pěkný zbytek dne.“
