Agin speciál

Na pár chvil jsem zdržela našeho nového pastoračního asistenta, položila mu pár otázek a zjistili pro vás pár informací…

„Jaká je Vaše oblíbená písnička?“

„Já mám hrozně moc oblíbených písniček. Hodně často poslouchám rádio, no a když mě tam něco zaujme…“

„Tak aspoň styl hudby?“

„Mám rád všecko i disko, vážnou hudbu, prostě všecko možný…Třeba Nohavicu, toho mám velice rád, ale ne teda tvrdej rock, tak to už ne…“

„A filmy?“

„Mám rád hodně českých filmů, potom historický filmy – teď se mi velice líbil film Devátý den, na tom jsem byl na jaře. A komedie, ty mám taky moc rád, ale musí být dobrá. Ne, jako že někdo spadne… Spíš třeba jako byla komedie Drž hubu…A detektivky celkově, ale tam musí být vražda“

„Kdybyste měl své působení na Ágéčku přirovnat k něčemu v životě, k čemu by to bylo?“

„To mě nikdy nenapadlo…. Je to taková divoká jízda autem, pro mě zatím neznámou krajinou… Ale autem jezdím moc rád (zvážněl) No a pak člověk skoro pláče, když vidí, jak to mají někteří domotaný… Ale tak budem se snažit to zlepšit. “„Co Vás vedlo k tomu jít na teologii?“

„Já jsem zpočátku směřoval ke kněžství. To byl ten důvod. Ze začátku mě to hrozně nebavilo, říkal jsem si, že kdyby to nebylo nutný ke svěcení, tak bych to snad ani nestudoval. Ale pak jsem to začal vnímat tak nějak jinak. “

„Přivedl Vás k tomu někdo?“

„Ne tak docela. Doma spíš naopak. A ve farnosti jsme měli většinou „štěstí“ na takový ty kněze, kteří spíš zapůsobili, jak to rozhodně nedělat... Ale ne, to bych kecal, byl tam třeba i jáhen, který na mě zapůsobil velice dobře...“

„A uvažoval jste někdy o tom, dát se třeba i jiným směrem?“

„Uvažoval. Chtěl jsem jít na práva, což se mi i částečně splnilo, protože je teď studuju. Jestli je dodělám, to je otázka. No a jestli se tím budu zabývat, to je taky otázka… Mě třeba moc baví učit, což bych u nich snad mohl využít. Byl to takovej můj děckej sen – kdybych nešel na teologii, hlásil bych se na práva. No a když jsem odešel ze semináře, říkal jsem si, že jenom tou teologií se člověk asi neuživí. Nebo aspoň ne tak, aby uživil rodinu, kdyby ji chtěl mít…“

„A jak vidíte svůj budoucí život – kněžství, manželství…?“

„Kněžství jsem opustil. Poznal jsem, že to v téhle etapě života ne. No a jak dál, to se uvidí… Já to beru tak, že teď jsem tady a snažím se naplno žít právě Ágéčkem. Být tu pro Vás, pro vychovatele a profesory a samozřejmě pomáhat otci Antonínovi…“

„Co Vás první napadne, když se řekne škola?“

„Já si vzpomenu, jak jsme seděli na přednáškách ještě i s Kájou a ostatníma. Kdy jsme si v hodinách vařívali kafe nebo čaj… To bylo úžasný, jak nám jeden kněz vařil kafe a věděl přesně: Ten má kafe, ten má kafe s mlíkem, ten zase čaj… Samozřejmě, přestávka na to nestačila, takže to roznášel číšník i během hodiny, ale přednášející už to tak nějak bral…“

„Když se řekne láska?“

„Tak to si samozřejmě vzpomenu náááá holky, se kterýma jsem chodil. Na to, co pro mě udělali rodiče, ale v současné době asi víc na přátele. “

„Když se řekne víra?“

„To si vzpomenu, co pro mě znamená Bůh…“

„A taneční, na co si vzpomenete, když se řekne taneční?“

„No, to je už deset let… Tančím moc rád…“

„Aktivně?“

„Ze začátku se vždycky trochu stydím, ale s přibývajícím večerem se osmělím A pak tancuju hodně. “

„Takže kdyby pro Vás přišla nějaká slečna a vyzvala Vás třeba k jivu, neměl byste problém?“

„No, to bych asi chvilku vzpomínal… S tancováním je to jako s cizíma jazykama, jak to člověk přestane používat, tak to zapomene…“

„Co byste vzkázal studentům?“

„…aby ten čas, který se jim teď nabízí, prožili co nejlíp. Aby se stavěli k životu odpovědně, ale aby nepromeškali možnost, se sebou ještě něco dělat… Prostě aby na SŠ začali být všichni takoví ti normální lidi. Aby se z holek stávaly ty správný dámy a z kluků ti skuteční gentlemani. No a kdyby se tohle všecko rozvinulo, tak se tady na těchto základech můžou stavět obrovský krásný rodiny…“

„Děkuji za rozhovor. “