Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malíř

4. 11. 2006

Malíř

Budu vám vyprávět o jednom člověku, kterého občas potkávám na krásných místech našeho kouzelného města. Vídám ho, jak sedává před významnými i nevýznamnými památkami a mistrnými pohyby štětce nebo tužky zachycuje rozety, římsy, arkády či ostění půvabných a vznešených staveb na ušmudlaný papír. Než vám ale začnu povídat o jeho kresbách, pokusím se vám popsat jeho vzhled.

Je to mladý muž, vlastně je to spíš kluk, asi v mém věku. Není příliš vysoký, ale ani příliš malý, prostě tak akorát. Má oválný, protáhlý obličej se špičatou bradou a dlouhým nosem. Delší tmavé vlasy mu v nezkrotných vlnách padají do očí, kroutí se kolem uší a končí kousek nad nepříliš širokými rameny. Nikdy jsem se s ním nesetkala v takové blízkosti, abych mu viděla do očí, ale jsem si jistá, že jsou velké, tmavé a bezedné. Jeho ústa jsou vždycky semknutá v soustředěném výrazu. Určitě má ve tvářích dolíčky, když se směje, pokud se směje, pokud se vůbec někdy směje… Bude mi snad někdy dáno zahlédnout na jeho tváři byť jen letmý úsměv...?

O jeho oblečení se příliš rozepisovat nebudu, snad až na dlouhý šál na něm není nic zvláštního. Vlastně vypadá trochu jako vandrák. Ale zpět k jeho šálu. Je to dlouhý kus tkaniny s ucouranými střapci na koncích. Nosí ho omotaný kolem štíhlého krku i v létě. Jeho původní barva se dá jen těžko určit. Snad světle modrá? Ani materiálem si nejsem moc jistá. I přes silnou vrstvu špíny však šála vypadá měkká a příjemná na dotek. Těžko říct, že by hedvábí?

Vždycky s sebou nosí skládací rybářskou stoličku a velkou tašku přes rameno. Je to taška plná tajemství. Má v ní výkresy a skicáky, tužky, uhly, barvy, štětce a určitě ještě spoustu jiných věcí, které bych ani neuměla pojmenovat.

Pokaždé, když ho vidím, sedí na stoličce na kolenou desky a výkres a rychlými črty přenáší na papír obrazy míst, kudy kráčela historie. Občas svými štíhlými prsty zajede do kouzelné brašny, aby vytáhl jinak tvrdou tužku nebo ušmudlaný předmět neidentifikovatelného tvaru, což je s největší pravděpodobností guma.

Když jsem ho viděla naposledy, seděl na své stoličce a na zemi vedle sebe měl položenou paletu. Zaujatě hleděl na oprýskanou zeď starého domu před sebou, ale štětec se míhal po papíře tak rychle, že mu barva cákala na ruce i oblečení. Fascinovaně jsem ho sledovala. Na papír se prakticky ani nepodíval, ale přesto byl jeho obraz dokonalý. Moje zvědavost převládla nad ostychem a přiblížila jsem se k němu zezadu, abych si mohla lépe prohlédnout jeho práci. Bylo to nádherné. Tenhle obyčejný, starý dům se proměnil v dokonalé impresionistické dílo. Nevím, jak to dokázal, ale jeho malba zachycovala celou atmosféru dnešního podvečera. Z obrazu jsem cítila chladný podzimní větřík i hřejivé paprsky zapadajícího slunce za našimi zády. Nechápu to, ale měla jsem dojem, že nějakým záhadným způsobem se mu podařilo namalovat i tlumené tóny klavíru vycházející z otevřeného okna v prvním patře.

Z agónie mě vytrhlo malířovo tiché odkašlání, kterým mi jakoby doporučil, abych se vzdálila, protože na žádné diváky není zvědavý. Nevěděla jsem, jak se za svou neurvalost omluvit, tak jsem prostě odešla, jak nejrychleji a nejtišeji to šlo.

Snad se mi zase někdy poštěstí a budu moct spatřit další mistrovské dílo.

Pavla Trojanová 3.A