Jdi na obsah Jdi na menu
 


Momentálně prožíváme mezidobí, máme za sebou Velikonoce, před sebou prázdniny, a tak si asi říkáte, že nemůžu být normální, když píšu o postní době. Bohužel vám, moji milí čtenáři, musím sdělit, že to není pravda. Nejsem psychicky narušená, neprobudila jsem se z komatu ani se nenacházím v časové smyčce. Chci jen, abyste se se mnou na chvíli o kousek vrátili

v čase a zamysleli se nad tím, jak neobvykle jsme letos prožívali postní dobu a jaký měla dopad na náš život.

Vše začalo jedním prostým anonymním vzkazem v náboženství. Otec Antonín nám dal za úkol, abychom napsali na malý kousek papíru dopis profesorovi (nebo pro profesorce), který nám jakkoliv ublížil. Nebylo vůbec lehké vytahovat na povrch rány - jak čerstvé, tak i staré. Ano, bylo to možná bolestivé, ale zároveň očišťující.

Vztahy mezi profesory a studenty jsou často komplikované a problematické. Studenti ve svých kantorech často vidí místo pomocníka, přítele a rádce člověka, který jim chce ublížit a poškodit je.

Tato postní aktivita dala podnět k tomu, aby se studenti snažili vžít do role profesora

a profesoři do role studenta. Vše směřovalo ke vzájemnému porozumění. Měli jsme příležitost zamyslet se nad svým, často neuváženým, chováním, pramenícím někdy i z nepochopení. Mohli jsme udělat krok k navázání zpřetrhaných pout a obnovení vztahů.

Ptáte se, zda to mělo účinek? Myslím si, že u člověka, který měl otevřené srdce a zamýšlel se nad tímto tématem, určitě… Ostatně neptejte se mě, nýbrž svého srdce, zda dokázalo odpustit křivdy a naplnit se láskou.

Hana Přivřelová