Agin speciál

Je po všem. Proč zrovna já? Jak se to mohlo stát?... Můj sen o studiu na gymnáziu se rozplývá, když se v poštovní schránce objeví dopis o nepřijetí studentky na gymnázium Lesní čtvrť. Tak hluboké zklamání jsem doposud nezažila. Následující dny trávím u počítače s rodiči a hledáme a obvoláváme školy, které pořádají druhé kolo.

Už jsem se smířila s nástupem na „obchodku“ nebo na podnikatelskou školu... T.G.M. další kolo neotvírají, stejně tak gymnázium v Holešově. „Neúspěchem vše teprve začíná, nekončí, povídá můj třídní učitel a podává mi seznam několika škol, které nabízejí druhou šanci těm, kteří to napoprvé nezvládli.

Arcibiskupské gymnázium... Proč ne. Koneckonců už je to jedno... Podám přihlášku na AG

a do Otrokovic... Stejně skončím na „učňáku“. Podobné myšlenky mě doprovázely až do toho osudového dne, kdy jsem absolutně bez nálady otevřela dveře AG a vybavená psacími potřebami vstoupila do třídy a sklesle usedla do poslední lavice. Hlavou mi proudilo tisíce myšlenek. Už si ani nevybavuji, jak po slovech profesora Koutného (,,Po třetí hodině bude viset před vstupem do školy seznam přijatých studentů, kteří poté absolvují pohovor

a vyslechnou podrobnější informace. Proto vám doporučuji, počkejte si na výsledky.“) sedám opět do auta a mlčky se vracím s tátou domů do Fryštáku. Je nemožné, že bych byla zrovna já mezi těmi jedenácti šťastlivci, kteří budou na tom seznamu. Vždyť tam bylo přes 70 zájemců! Lehám na gauč a usnu. Probudí mě zvonění mobilního telefonu přímo u ucha. Rozespale zamumlám: ,,Příjem? Teda prosím?“ Na druhém konci uslyším cizí ženský hlas: ,,Dobrý den, slečno Petrosyan. Očekáváme Váši účast na pohovoru.“ Bác! Hodně rychle jsem se probudila a ječím na vrátnou: ,,Tím chcete říct, že jsem se jako dostala??“ „Ano, ano. Jste přijatá. Čekáme už jen na Vás,“ odpoví mi milým a rozesmátým hlasem žena na druhém konci. ,,To je úžasné! To je supeeer!...“ Ječím jak šílená, popadnu tenisky a ¨tahám taťku nadšeně do auta. ,,Honem tati, dělej, chceš, aby mi ten flek zabral někdo jiný jen kvůli tomu, že ti trvá nazutí jedné boty déle než cesta do Kroměříže?!“...

V kanceláři zástupce ředitele si vyslechneme informace, posbíráme formuláře a já pak na chodbě zjistím, že jsem vlastně celou dobu fascinovaně hleděla na dokonale holou hlavu pana Ondráčka, a tudíž najednou nevím, co kam psát. Ještěže taťka nebyl tak mimo jako já a s klidem zaplnil formulář, zatímco já jsem se kochala pohledem na svou novou školu a vychutnávala si ten báječný pocit, na který nikdo nezapomenu.